SLP 09 (2015)

Aby okolnost rozkazu byla způsobilá vést k vyloučení odpovědnosti, je nutné pro- kázat splnění tří podmínek odstavce 1, a to kumulativně. Předně zde musí být právní povinnost daný rozkaz provést, přičemž tato povinnost se vyvozuje z národního práv- ního řádu. Vzhledem k nadpisu článku 33 „příkaz nadřízeného a právní povinnosti“ se může jednat jak o rozkaz vydaný vládou či nadřízeným, tak i národní legislativou. 38 U nadřízeného, ať již vojenského, nebo civilního, musí jít o osobu, která je součástí státní struktury, ať již vlády de iure, či de facto, a musí tento rozkaz vydávat v rámci své pravomoci, nikoliv jednat ultra vires. 39 Co se týká vztahu mezi nadřízeným a pod- řízeným, převládá názor potřeby efektivní kontroly nadřízeného nad podřízeným, 40 u civilních nadřízených se v souladu s případem Delalić 41 vyžaduje přibližně stejná míra kontroly nad podřízenými jako u velitelů vojenských. Rozkaz musí jednání bez- výjimečně požadovat, nikoliv k němu jen například navádět, přičemž tato povinnost jej provést zde musí existovat ještě i v době jednání podřízeného. 42 Druhá podmínka pak představuje subjektivní test , tedy že jednající osoba o proti- právnosti rozkazu nevěděla. Předmětem zkoumání je zde tedy vnitřní vědomí obvině- ného, které se bude muset dokazovat pomocí nepřímých důkazů. Protiprávnost rozka- zu zde odkazuje do sféry práva mezinárodního, tady jestli se jedná o rozkaz ke spáchání zločinů spadající do jurisdikce MTS, to, zda jednání je, či není v souladu s právem národním, zde nemá žádný význam. 43 Za třetí se nesmí objektivně jednat o příkaz zjevně protiprávní. Stejně jako u testu subjektivního se protiprávnost neposuzuje vzhledem k národnímu právu, ale vůči prá- vu mezinárodnímu. Klíčovou otázkou tedy je, jestli i průměrný člověk se základní zna- lostí humanitárního práva by byl schopen rozpoznat protiprávnost daného rozkazu. 44 Prokázání kumulativně všech tří výše popsaných podmínek je tedy na obviněném a pouze za předpokladu, že se mu to podaří, povede příkaz nadřízeného k vyloučení jeho odpovědnosti. Ani to však neplatí bezvýjimečně. Statut MTS ve svém druhém od- stavci článku 33 stanoví že „…rozkaz spáchat genocidu nebo zločiny proti lidskosti se považuje za zjevně protiprávní.“ Z tohoto ustanovení tedy vyplývá, že okolnost příkazu nadřízeného nikdy nepovede k vyloučení odpovědnosti u těchto dvou zločinů, neboť je dopředu automaticky vyloučeno splnění podmínek nutných pro tento efekt. Příkazu je tak možné se i za splnění všech podmínek dovolávat pouze u zločinů válečných. 45 38 TRIFFTERER, Otto. Commentary on the Rome Statute of the international Criminal Court , 1st edition. Munchen: C.H. Beck. Har. Nomos, 2008. ISBN 9783406578410, s. 923-925. 39 ZIMMERMAN, Andreas, op. cit ., s. 968. 40 Ibid, s. 969. 41 Prosecutor v Delalić et al. , Judgment 16 November 1998 IT-96-21-T, para. 378. Dostupný na URL . 42 GAETA, Paola, op. cit. , s. 923-925. 43 Ibid, s. 927. 44 TRIFFTERER, Otto, op. cit., s. 970 a 971. 45 Srov. Statut MTS, článek 6, 7 a 8.

220