SLP 09 (2015)

Tento dvojí standard, který se neopírá ani o mezinárodní obyčejové právo, ani právo národní, může vzbuzovat otázky, z jakého důvodu takové rozlišení vzniklo. Z určitého úhlu pohledu je řešení, že příkaz nadřízeného zločinu genocidy a zločinů proti lidskosti nevede k vyloučení odpovědnosti, logické, reflektuje totiž fakt, že zlo- činy proti lidskosti i zločin genocidy jsou vždy spáchány v rámci rozsáhlého nebo sys- tematického útoku, 46 a možnost dovolávat se u příkazu protiprávnosti nikoliv zjevné je tedy velmi obtížně představitelná. 47 Navíc u zločinu genocidy, vezmeme-li v úvahu nutnost přítomnosti speciálního úmyslu pachatele spočívajícím v úplném či částeč- ném zničení národní, etnické, rasové či náboženské skupiny jako takové, 48 je představa rozkazu nikoliv zjevně protiprávního vedoucí ke spáchání tohoto činu v podstatě ne- možná. Jinak je tomu však u zločinů válečných, formulovaných v článku osm Statutu. Z dikce jednotlivých skutkových podstat článku osm totiž vyplývá mnohem větší prav- děpodobnost toho, že skutečně může nastat situace, kdy rozkaz zjevně protiprávní není a podřízený si této protiprávnosti nemusí být vědom. Z opačného hlediska však lze toto rozlišování mezi jednotlivými zločiny podrobit i jisté kritice. Podporuje totiž ideu o hierarchii zločinů dle mezinárodního práva, kdy zločin genocidy pak v tomto žebříčku stojí na pomyslném nejvyšším místě a zločiny válečné nejníže, 49 a vzbuzuje tak představu, že spáchání válečných zločinů není natolik závažným aktem, jakým je tomu u zločinu genocidy a zločinů proti lidskosti. Tato myšlenka vzbuzuje ale jisté znepokojení, neboť je potřeba zvážit, že důsledky všech tří zločinů jsou co do závažnosti přibližně stejné. 50 Navíc pokud vezmeme v úvahu, že účelem mezinárodního trestního soudnictví (trestního soudnictví obecně) je rovněž poskytnutí jistého zadostiučinění obětem těchto zločinů, 51 vytváří tato diferenciace ne- odůvodněné rozlišování mezi oběťmi s tím, že oběti válečných zločinů nejsou chráněny na stejné úrovni jako u druhých dvou typů zločinů, 52 může navíc podporovat pocit, že oběti zločinů válečných trpěly „méně“, což je představa nepřijatelná. Odepření efektu vyloučení odpovědnosti z důvodu rozkazu pro zločiny genocidy a zločiny proti lidskosti však spíše odpovídá důsledkům vyjednávání v průběhu Římské konference, kdy některé státy nebyly ochotny tuto okolnost celkově akceptovat. Na dru- hé straně skupina zemí prosazujících test zjevné protiprávnosti měla především v úmyslu chránit své příslušníky ozbrojených sborů, u nichž možnost spáchat válečné zločiny připadá v úvahu nejvíce, a proto tyto státy ustoupily alespoň v otázce zločinu genocidy 46 Srov. Statut MTS, článek 6 a 7. 47 TRIFFTERER, Otto , op. cit. , s. 971. 48 Srov. Statut MTS, článek 6. 49 SCHABAS, William A. Genocide in international Law – The Crime of crimes , 1st edition. Cambridge: Cambridge University Press, 2000. 50 GAETA, Paola, op. cit. , s. 928. 51 Srov. URL . 52 TRIFFTERER, Otto , op. cit. , s. 971.

221