Scripta Juridica 8 - Casebook 4. vyd.

Turecká vláda uplatnila předběžnou námitku proti pravomoci Evropského soudu z důvodu, že případ se týká událostí, na něž se časově ani místně ne- vztahuje turecké prohlášení (viz níže). Plénum Soudu však 21. 4. 1994 rozhodlo, že Kyperská vláda má právo předložit tento případ k projednání. V rozsudku Velkého senátu z 23. 3. 1995 pak byly turecké námitky zčásti zamítnuty a zčásti spojeny s budoucím rozhodováním o meritu věci. Relevantní prohlášení: První turecké prohlášení podle čl. 25 Evropské úmluvy bylo uloženo u generálního tajemníka Rady Evropy dne 28. 1. 1987 a uvádí se v něm mezi jinými omezujícími podmínkami, že „…(i) uznání práva stížnosti se vztahuje pouze na tvrzení týkající se jednání či opomenutí veřejných orgánů v Turecku, uskutečněná uvnitř hranic území, na kterém platí Ústava Turecké republiky“. 29. 1. 1987 generální tajemník Rady Evropy zaslal v souladu s čl. 25 odst. 3 opisy prohlášení ostatním smluvním stranám s upozorněním pro tureckou vládu, že tato notifikace není v žádném případě na překáž- ku právním otázkám, které mohou vyvstat ohledně platnosti turecké- ho prohlášení. Řada smluvních stran (Řecko, Švédsko, Lucembursko, Dánsko, Norsko a Belgie) pak buď kvalifikovala turecké prohlášení jako nedovolenou výhradu a vznesla námitky, nebo si alespoň vyhradila prá- vo zaujmout stanovisko později, popř. i před kompetentními orgány Rady Evropy. Protože Turecko učinilo své prohlášení s platností jen na tři roky, 28. 1. 1990 je obnovilo v podobném znění, sice s menším počtem pod- mínek, jež však stále obsahovaly teritoriální omezení. Při dalším obno- vení v r. 1993 turecká vláda již vypustila z prohlášení všechny ostatní omezení, ale ponechala podmínku, že k jednání či opomenutí došlo na území Turecké republiky. V tureckém prohlášení podle čl. 46 Úmluvy z 22. 1. 1990 (a jeho obnovení z 22. 1. 1993) se uvádí: „Vláda Turecké republiky (…) tím- to uznává jako obligatorní ipso facto a bez zvláštní dohody pravomoc Evropského soudu pro lidská práva ve všech věcech týkajících se výkladu a provádění Úmluvy, jež se vztahují k výkonu jurisdikce ve smyslu čl. 1 Úmluvy, vykonávané uvnitř hranic státního území Turecké republiky, a dále za podmínky, že takové věci byly předtím prozkoumány Komisí v rámci pravomoci, kterou jí Turecko svěřilo.“

180