SLP 03 (2013)

STUDI E Z L IDSKÝCH PRÁV Č. 3 STUDI ES IN HUMAN RIGHTS VOL . 3

NOVÁ LIDSKÁ PRÁVA

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Praha 2013

Vědecký redaktor: prof. JUDr. Pavel Šturma, DrSc. Recenzentka:

JUDr. Ing. Zuzana Trávníčková, Ph.D. (Vysoká škola ekonomická, Praha)

Autoři:

Mgr. Kristina Chocholáčková Mgr. Milan Lipovský Mgr. Kamila Hájíčková JUDr. Martin Štefko, Ph.D. JUDr. Karolina Žákovská, Ph.D.

Tato publikace byla vydána s podporou grantu Univerzity Karlovy v Praze – UNCE „Výzkumné centrum pro lidská práva“, projekt č. 204006/2012.

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Nová lidská práva / [autoři Kristina Chocholáčková ... et al.]. – Praha : Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2013. – 106 s. – (Studie z lidských práv ; č. 3 = Studies in human rights ; vol. 3) Vydáno v nakl. Eva Rozkotová, Beroun ISBN 978-80-87146-83-5 (Univerzita Karlova. Právnická fakulta : brož.)

342.7 * 341.231.14 * 342.72/.73:502.2 * 349.2 – lidská práva – právo na životní prostředí – pracovní právo – kolektivní monografie

34 – Právo [16]

© Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2013 Vydala Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, ediční středisko v nakladatelství Eva Rozkotová, Na Ptačí skále 547, 266 01 Beroun

ISBN 978-80-87146-83-5

OBSAH

1. Předmluva: Nová lidská práva, nebo nová interpretace starých práv? Pavel Šturma

5

2. Právo na mír

Kamila Hájíčková 9 3. Ochrana lidských práv v kontextu nedobrovolné environmentální migrace Karolina Žákovská, Milan Lipovský 25 4. Právo na neznečištěné životní prostředí a problematika elektroodpadu Kristina Chocholáčková 55 5. Právo na minimální odměnu za práci Martin Štefko 65 6. Závěry 81 Summary 83 Seznam použitých zdrojů 85 Příloha 91

3

ͷ. PŘEDMLUVA: NOVÁ LIDSKÁ PRÁVA, NEBO NOVÁ INTERPRETACE STARÝCH PRÁV? Předmětem této monografické publikace, která vychází jako 3. svazek ediční řady Studie z lidských práv, jsou nová lidská práva. Tím tato kniha tematicky volně navazuje na stejnojmenný seminář Výzkumného centra pro lidská práva UK, který se konal na Právnické fakultě v Praze v dubnu 2013. Téma je to více než aktuální. Vedle posilování implementačních mechanismů v ob- lasti ochrany lidských práv na regionální a univerzální úrovni patří k hlavním obecným tématům diskuse vedené jak v právní (a zčásti i politologické) nauce, tak na půdě me- zinárodních institucí, zvláště v systému OSN. Jak již bylo ukázáno v jiné práci, 1 také v této otázce se střetává teorie a politika lidských práv. Zjednodušeně řečeno, pro lid- skoprávní aktivisty není seznam lidských práv uzavřený a má být průběžně doplňován, kdežto pro konzervativní politiky a jejich ideové stoupence vše, co přesahuje klasická práva první generace (tj. občanská a politická), je přinejmenším podezřelé, a tudíž po- važované za práva druhého řádu, popř. něco, co za lidská práva vůbec nelze označovat. Tento diskurs, popř. zápas se vede na národní i mezinárodní úrovni. Z pohledu právního, resp. právně teoretického by mohlo zdát, že otázka je poměr- ně jednoduchá, protože obsah mezinárodního standardu lidských práv lze definovat na základě existujících mezinárodních lidskoprávních instrumentů. Situace je však po- někud složitější, a to z několika důvodů. Za prvé, neexistuje jediný mezinárodní katalog lidských, ale řada instrumentů při- jatých na univerzální nebo regionální úrovni. I když část lidských práv je obsažena ve všech nebo převážné většině z nich (zpravidla jde o klasická práva), přesto se meziná- rodní instrumenty obsahově liší. Některá „nová“ práva se objevují pouze v některých regionálních úpravách (např. právo na rozvoj pouze v čl. 22 Africké charty práv člověka a národů, 1981). Za druhé, lidská práva nejsou vyhlašována jen v právně závazných mezinárodních smlouvách, ale také v dokumentech politické povahy, jako jsou rezoluce Valného shro- máždění OSN. Doporučující, právně nezávazná forma však není vždy v korelaci s nor- mativním obsahem, takže některé dokumenty (zejm. Všeobecná deklarace lidských práv, 1948) mohou mít značný reálný význam. To ovšem neplatí o všech deklaracích či rezolucích Valného shromáždění, další orgánů OSN či mezinárodních konferencí. Za třetí, dokonce i některá práva obsažená ve formálně závazných smluvních doku- mentech (např. Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních prá- vech, 1966) mají poměrně vágní formulace, a tudíž slabé normativní účinky, takže bývají někdy označována za soft law , ne pro nedokonalou formu, ale obsah.

1 Srov. ŠTURMA, P. (ed.), Pojem a teorie lidských práv, Studie z lidských práv č. 1, Praha: PF UK, 2013, s. 7-18.

5

Za čtvrté, pro efektivitu lidských práv mají značný význam kontrolní mechanismy, které jsou různě rozvinuté u různých skupin práv. Zatímco většina mezinárodních in- strumentů na ochranu občanských a politických práv zavedla poměrně účinné soudní či kvazijudiciální mechanismy, již pro docela dávno (před cca 50 lety) zavedená práva hospodářská a sociální existují, resp. donedávna existovaly jen relativně slabé kontrolní mechanismy (bez individuálních nebo kolektivních stížností). U skutečně nových či vznikajících práv pak zpravidla nejsou vůbec žádné kontrolní mechanismy. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem není otázka určení, která z postulovaných práv existují jakožto lidská práva, zdaleka triviální. Před nedávnou dobou se na otázku „nových“ či latentních práv zaměřil zajímavý projekt autorek z VŠE v Praze, zkouma- jící tato práva též za využití metod sociálních věd (mezinárodních vztahů), zejm. tzv. cyklu mezinárodních norem. 2 Tato publikace volí odlišný přístup k problematice nových práv. Namísto obecných otázek posunu a prosazování se nových lidských práv v cyklu norem, se tato práce zaměřuje spíše na několik málo práv, jejichž obsahu však věnuje podrobnou analýzu. V zásadě jde z latentních práv o taková práva, která nepatří mezi nejnovější iniciativy, ale spíše o již poměrně rozvinutá práva vycházející z mezinárodních smluv nebo doku- mentů deklaratorní povahy. 3 Jedná se zde o právo na mír (v kapitole Mgr. Šrolerové) nebo právo na vyhovující životní prostředí v souvislosti s právy migrantů (příspěvek zpracovaný JUDr. Žákovskou a Mgr. Lipovským), popř. v kontextu ochrany proti zne- čišťování prostředí (Mgr. Chocholáčková). Při bližším pohledu je zřejmé, že nejde vždy (a výlučně) jen o nová práva, ale také o kombinaci a novou interpretaci některých starších lidských práv. Ukazuje se ostatně především díky judikatuře Evropského soudu pro lidská práva a do jisté míry i dalších mezinárodních orgánů, že efektivnější než formulace a prosazování nových standar- dů může být cesta interpretace starých, nesporně platných lidských práv (jako právo na život, právo na ochranu soukromého a rodinného života, atd.) na nové problémy. A konečně v případě práva na (minimální) odměnu za práci (příspěvek JUDr. Štefka) už vůbec nelze hovořit o „novém“ právu. Jde o jedno z poměrně dávno známých so- ciálních práv, vycházející především z úmluv a doporučení Mezinárodní organizace práce, jakož i z novějších dokumentů EU. V tomto případě jde spíše než o nové právo (normativní inovace) o nové problémy spojené s krizí a novou chudobou. Ukazuje se, že neoliberální poučky nabádající ke zrušení minimální mzdy, popř. zpochybňující její význam, se dostávají do rozporu nejen s mezinárodními závazky, ale také s ekonomic- kou a sociální realitou. A tak se do jisté míry překvapivě (ale z širšího pohledu celkem logicky) od otázek formulace a prosazování nových práv, přes inovativní interpretaci

2 ZEMANOVÁ, Š., TRÁVNÍČKOVÁ, Z., Latentní práva a iniciativy v Radě OSN pro lidská práva, Mezinárodní vztahy, č. 3/2012, s. 29 an. 3 Srov. ZEMANOVÁ, Š., TRÁVNÍČKOVÁ, Z., op. cit., s. 46.

6

existujících lidských práv dostáváme až k novému boji za zachování a naplnění starých (sociálních) práv. Pokud bylo jedním z důvodů této analytické publikace ukázat, že rétorika „nových lidských práv“ by neměla sloužit ani k aktivistické proliferaci práv, ani ke zpochybňo- vání širšího katalogu práv než jen klasických práv první generace, její obsah a závěry, jak se zdá, tento cíl naplňují. prof. JUDr. Pavel Šturma, DrSc. koordinátor Výzkumné centrum pro lidská práva

7

͸. PRÁVO NA MÍR

Kamila Hájíčková Výraz „nová“ lidská práva je v odborné literatuře používán nejednotně (označuje prá- va, která byla po dlouhou dobu mezinárodním právem lidských práv opomíjena nebo jako lidská práva, která jsou nově mezinárodně uznávána a rozsáhle kodifikována). 4 Nemusí nutně označovat problematiku, která se na mezinárodní úrovni objevila v po- slední době, což je zrovna případ práva na mír. Problematika nových lidských práv je diskutována především na úrovni orgá- nů OSN, a to zejména Rady pro lidská práva (RLP), Valného shromáždění OSN (VS OSN) a Třetího výboru Valného Shromáždění. V obsahovém pohledu představují podstatnou část nové agendy hospodářská, sociální a kulturní práva, do skupiny no- vých lidských práv můžeme zařadit ale i některá „třetigenerační“ lidská práva (práva solidarity), 5 nebo lidská práva, jejichž klasifikace v modelu generací není jasná. ͷ. „Právní základ” práva na mír Již Charta OSN obsahuje normy týkající se mezinárodního míru a bezpečnosti a to svým čl. 1, 6 čl. 2 7 a také kapitolou VI, tedy zásadou pokojného řešení sporů. Na tom- to místě lze zmínit i čl. 55 Charty OSN kde se hovoří o mezinárodní hospodářské a sociální součinnosti, za účelem dosažení mírových a přátelských vztahů mezi státy. Na základě těchto ustanovení Charty OSN můžeme konstatovat, že právo na mír je v těchto ustanoveních jistým způsobem obsaženo. Při tomto konstatování je nutné si uvědomit, že v rámci problematiky práva na mír existují dvě roviny, a to individuální rovina a mezinárodní rovina. Ustanovení Charty OSN upravuje rovinu mezinárodní, tedy právo na mír jako právo států, nikoliv jednotlivců. 5 Třetí generace pokrývá práva, jejichž univerzální platnost začala být diskutována a postupně uznávána teprve v nedávné době. Spektrum je široké. Spadají sem otázky sebeurčení, životního prostředí, udržitelnosti rozvoje atd. Otcemmyšlenky, že lidská práva tvoří generace, respektive je lze do nich rozdělit, je český teoretik Karel Vašák. Vašák tento koncept rozpracoval na konci sedmdesátých let dvacátého století s cílem vytvořit prostor pro práva, která nebyla zahrnuta v Paktech (Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech), tedy právo na rozvoj, právo na mír, právo vlastnit společné dědictví lidstva nebo právo na komunikaci. Tímto vznikla již zmíněná třetí generace práv, která bývají označována jako práva solidarity. 6 Cíle Organizace spojených národů jsou tyto: 1. Udržovat mezinárodní mír a bezpečnost a za tím účelem konat účinná kolektivní opatření, aby se předešlo a odstranilo ohrožení míru a byly potlačeny útočné činy nebo jiná porušení míru a aby po- kojnými prostředky a ve shodě se zásadami spravedlnosti a mezinárodního práva bylo dosaženo úpravy nebo řešení těch mezinárodních sporů nebo situací, které by mohly vést k porušení míru /…./ 7 Organizace spojených národů a její členové, jdouce za cíli prohlášenými v článku 1, jsou povinni jednat podle těchto zásad: např. odst. 3 – Všichni členové řeší své mezinárodní spory pokojnými prostředky tak, aby ani mezinárodní mír a bezpečnost, ani spravedlnost nebyly ohrožovány. 4 ZEMANOVÁ, Š., TRÁVNÍČKOVÁ, Z (2012) : Latentní práva a iniciativy v Radě OSN pro lidská práva. Mezinárodní vztahy No. 3, s. 29.

9

OSN, především Valné shromáždění, jasně uznalo právo na mír v několika svých rezolucích. Nejvýznamněji je obsaženo v rezoluci č. 39/11 z roku 1984, kde je potvr- zeno, že lidé na celém světě mají svaté právo na mír, že zachování tohoto práva před- stavuje základní závazek každého státu, a že politiky států by měly směřovat k eliminaci hrozby války, zejména té jaderné, a k odmítnutí použití síly. Problematické u tohoto práva i řekněme této rezoluce je, že obsah nebyl dosud upřesněn a povinnosti států jsou definovány s velkou mírou obecnosti. Toto prohlášení resp. uznání práva na mír bylo znovu obsaženo v dalších rezolucích Valného shromáždění, a to zejména č. 53/243 (z roku 1996 s názvem: Declaration and Programme of Action on a Culture of Peace), 57/216 (z roku 2003 s názvem: Promotion of the right of peoples to peace), 60/163 (z roku 2006 s názvem: Promotion of peace as a vital requirement for the full enjoyment of all human rights by all) a 63/189 (z roku 2009 s názvem: Promotion of a democratic and equitable internatio- nal order). Právem na mír se zabývala i Komise pro lidská práva ve svých rezolucích č. 5 (XXXII) 76, 200/66 a 2002/71 a následně Rada pro lidská práva 8 v rezolucích č. 8/9 z roku 2008, 11/4 z roku 2009 a 14/3 z roku 2010. Právo na mír můžeme nalézt i v jiných mezinárodních dokumentech, ač mnoh- dy okrajově. Mezi takovéto mezinárodní dokumenty patří např. Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace, která v preambuli obsahuje prohláše- ní, že diskriminace mezi lidmi podle rasy, barvy pleti nebo národnostního původu je na překážku přátelským a mírovým vztahům mezi národy a ohrožuje mír a bezpečnost 8 Rada pro lidská práva OSN vzhledem ke svému složení (47 zvolených zemí dle regionů) není ideálním prostředím pro otvírání smluv k podpisu ani pro vyhlašování nových práv v rámci deklarací či jiných typů právně nezávazných dokumentů (doporučení apod.), neboť jim nemůže zajistit dostatečně širokou podporu. V těchto otázkách spolupracuje úzce především s Valným shromážděním. Rada OSN pro lid- ská práva je hlavním univerzálním orgánem zabývajícím se podporou a ochranou lidských práv ve světě. Sleduje dodržování lidských práv v členských státech OSN, vyslovuje se k jejich porušování, podporuje aktivity s cílem takové porušování dokumentovat a předcházet mu, reaguje na krizové situace ve světě, podílí se na rozvoji mezinárodního práva lidských práv a slouží jako hlavní mezinárodní fórum pro dialog o otázkách ochrany a rozvoje lidských práv. Rada pro lidská práva má jakožto orgán přímo podřízený Valnému shromáždění vyšší status, než Komise pro lidská práva. Geografické zastoupení v ní je vyrovnanější a oproti Komisi, která zasedala jednou ročně po dobu šesti týdnů, se zvýšil počet zasedání rady nejméně na deset týdnů během roku. Členové rady jsou voleni Valným shromážděním absolutní většinou hlasů. Funkční období v radě je tříleté, jeden členský stát může být zvolen maximálně na dvě po sobě následující funkční období. 9. května 2006 zvolilo Valné shromáždění 47 členů do nové Rady pro lidská práva, která byla ustanovena rezolucí Valného shromáždění z 3. dubna 2006. Volby se zúčastnilo všech 191 členských států OSN, což podle generálního tajemníka reflektuje jejich společné odhodlání nahradit Komisi pro lidská práva orgánem, který bude efektivnější a bude důvěryhodněji ztělesňovat závazek dodržování lidských práv. Státy byly uskupeny podle regionů, z každého regionu byl volen předem daný počet zástupců – Afrika (13 států), Asie (13 států), Latinská Amerika a oblast Karibiku (8 států), východní Evropa (6 států), západní Evropa a ostatní státy (7 států). Rada pro lidská práva poprvé zasedala v Ženevě 19. června 2006. Česká republika byla dne 20. květ- na 2011 v tajném hlasování zvolena Valným shromážděním OSN za člena Rady OSN pro lidská práva.

10

mezi národy, jakož i harmonické soužití lidí, a to i v témže státě. Dalšími takovými dokumenty jsou např. Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen, Úmluva o právech dítěte (v Opčním protokolu zahrnuje ustanovení týkající se dětí v ozbrojených konfliktech), Mezinárodní úmluva o občanských a politických prá- vech, která ve své preambuli obsahuje prohlášení, že lidská práva jsou základem míru ve světě nebo Africká úmluva o lidských právech a právech národů. ͸. Nová deklarace o právu na mír Rada pro lidská práva v roce 2010 požádala Poradní výbor rady 9 , aby připravil návrh deklarace o právu na mír, a to ve spolupráci s členskými státy, občanskou společností, akademiky a všemi ostatními zúčastněnými subjekty. Poradní výbor má za cíl vyjasnit obsah práva na mír a přispět k lepší implementaci tohoto práva. Navrhovaná deklarace obsahuje ͷͷ oblastí: ͷͶ a) Mír jako právo všech lidí b) Odzbrojení c) Lidská bezpečnost a úcta k životnímu prostředí d) Vzdor proti útlaku e) Mírové operace j) Zájmy obětí a zranitelných skupin k) Povinnosti vyplývající z deklarace Z důvodu rozsahu tohoto článku autorka uvádí pouze stručný obsah jednotlivých navrhovaných oblastí deklarace. Mír jako právo všech lidí „Právní základ“ práva na mír můžeme najít už v Chartě OSN, a to v čl. 1, kde jsou uvedeny cíle OSN především udržování a posílení světového míru, čl. 2 ve kterém jsou obsaženy zásady OSN především vystříhat se ve svých mezinárodních stycích hrozby silou nebo použití síly a řešení mezinárodních sporů pokojnými prostředky, aby nebyl 9 Poradní výbor ( Advisory Committee ) byl založen na základě rezoluce č. 5/1 Rady pro lidská práva jako instituce „think-tank“. První zasedání Poradního Výboru se konalo v srpnu 2008. Zasedá 2x do roka – je- den týden v únoru (před březnovým zasedáním Rady) a jeden týden v srpnu. Většinou se zaobírá studiemi a vědeckými radami vyžádané Radou pro lidská práva. Skládá se z 18 nezávislých expertů z různých pro- fesí zastupující rozlišné světové regiony. Odborníci jsou nominováni vládami a voleni Radou pro lidská práva. 10 Progress report on the right of peoples to peace (A/HRC/AC/6/CRP.3). www.ohchr.org (2. 5. 2013). http://www2.ohchr.org/english/bodies/hrcouncil/advisorycommittee/docs/session6/A.HRC. AC.6.CRP.3_en.pdf f ) Výhrada svědomí (conscientious objection) g) Soukromé vojenské a bezpečnostní společnosti h) Vzdělání i) Rozvoj

11

ohrožen mír a bezpečnost, čl. 55 a 56, která zakotvují mezinárodní hospodářskou a sociální součinnost nutnou pro pokojné a přátelské styky. Také v Deklaraci zásad mezinárodního práva týkající se přátelských vztahů a spolupráce mezi státy (1970), je zdůrazněna důležitost udržování a posilování mezinárodního míru založeného na svo- bodě, rovnosti, spravedlnosti a úctě k lidským právům. Dále nesmíme zapomenout na výše zmíněnou rezoluci Valného shromáždění č. 39/11 z roku 1984, která jako jedna z prvních potvrdila, že lidé na celém světě mají svaté právo na mír, a že zachování tohoto práva představuje základní závazek každého státu . Rezoluce navrhuje následující znění: 11 – Národy naší planety mají právo na mír. – Ochrana, prosazení a realizace práva národů na mír představuje základní povinnost všech států. – Mír a rozvoj jsou základní lidská práva, která představují pilíře mezinárodního společenství a základ bezpečnosti a lidského blahobytu resp. „blaha společnosti“. – Výkon práva na mír a jeho prosazování a implementace vyžaduje, aby politiky států mířily směrem k eliminaci hrozby válek, zejména jaderných válek, zřeknutí se užití síly nebo hrozby silou v mezinárodních vztazích a dále mířily k pokojnému (mírovému) řešení sporů způsoby dle Charty OSN. – Všechny státy by měly prosazovat zavedení, rozvoj a posilování mezinárodního míru a bezpečnosti v mezinárodním společenství založeném na úctě k principům Charty OSN a prosazovat všechny lidská práva a základní svobody včetně práva na rozvoj a práva národů na sebeurčení. – Všechny státy by měly ve svých vzájemných vztazích prosazovat a uvádět do praxe cíle a zásady Charty OSN, bez ohledu na jejich politický, ekonomický nebo so- ciální systém nebo bez ohledu na jejich velikost, geografické umístění nebo jejich stupně ekonomického rozvoje, zejména by se měly státy zdržet užití síly nebo její hrozby proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti jiného státu nebo jiným způsobem neslučitelným s cíli Charty OSN nebo zdržet se zásahu ve věcech, které patří do jurisdikce druhého státu. – Každý stát, v souladu s ustanoveními Charty OSN, by měl užít mírové prostředky k řešení sporů. Odzbrojení Výroba zbraní, závody ve zbrojení a nadměrný a nekontrolovaný obchod se zbra- němi jakéhokoliv druhu, ohrožuje mezinárodní mír a bezpečnost. Jisté selhání států nedodržovat povinnosti vyplývající z „odzbrojovacích“ smluv např. Smlouva o nešíření jaderných zbraní (1968) a držba, rozmístění a hrozba užití těchto zbraní je překážkou k rozvoji úcty či respektu k lidským právům. Soustavná existence jaderných zbraní představuje permanentní hrozbu světovému míru, protože je jasné, že jejich užití může 11 Progress report on the right of peoples to peace (A/HRC/AC/6/CRP.3), The Right to peace, str. 6-7. (2. 5. 2013)

12

mít katastrofické dopady na všechen život na Zemi a lidstvo obecně. Právo na plné odzbrojení musí být chápáno jako část práva lidstva žít v míru. Právo na odzbrojení by mělo být jedním ze základních komponentů práva lidí na mír a práva solidarity. Navrhovaná ustanovení: 12 – Všechny národy a jednotlivci mají právo požadovat od všech států, aby při od- zbrojení postupovaly společně a koordinovaně a pod komplexním a efektivním mezinárodním dohledem. Zejména státy musí urgentně eliminovat všechny zbra- ně hromadného ničení nebo zbraně s nerozlišujícími účinky, tedy zbraně jaderné, chemické a biologické zbraně. – Všechny národy a jednotlivci mají právo žít v udržitelném a bezpečném prostředí, který je základem pro mír a přežití lidstva. – Všechny národy a jednotlivci mají právo žít ve světě bez zbraní hromadného niče- ní. Užití zbraní, které ničí životní prostředí, zejména zbraní radioaktivních a zbra- ní hromadného ničení je v rozporu s mezinárodním humanitárním právem, prá- vem na životní prostředí a právem na mír. Takové zbraně musí být bezprostředně zakázány a státy, které je použijí, mají povinnost navrátit předchozí stav životního Právo na mír zahrnuje prvek lidské bezpečnosti. Koncept lidské bezpečnosti směřuje k základním potřebám lidského bytí. Zahrnuje jak svobodu od strachu (freedom from fear) a svobodu od nouze (freedom from want). První se vztahuje na hrozby konfliktů a ochranu nekombatantů během války, a také jaderné, chemické a biologické hrozby. Druhá se vztahuje k problematice ekonomické nejistoty a nespravedlnosti, přístupu k jídlu, vodě, bydlení a adekvátní zdravotní péči, a v neposlední řadě k odstranění analfabetismu. Cíle spočívajícího v trvalé a spravedlivé mírové koexistenci může být dosaženo pouze pod podmínkou, že bude uznávaná lidská bezpečnost. Životní prostředí je rozhodující aspekt práva na mír. Jednu z významných oblastí tvoří klimatické změny. Klimatické změny negativně dopadají na různá lidská práva např. právo na život, na jídlo, na vodu, zdraví, bydlení, ale také na právo na sebeurčení národů a právo související s obživou, kulturou, migrací. Navrhovaná ustanovení: 13 – Jednotlivci mají právo na lidskou bezpečnost zahrnující svobodu od strachu a nouze. 14 – Právo národů a jednotlivců nebýt považován za nepřítele jakéhokoliv jiného státu. prostředí, a to reparací/opravou všech způsobených škod. Lidská bezpečnost (human security) a životní prostředí

12 Progress report on the right of peoples to peace (A/HRC/AC/6/CRP.3), Disarmament, str. 9. (2. 5. 2013) 13 Progress report on the right of peoples to peace (A/HRC/AC/6/CRP.3), Human security and our environment, str. 11-12. 14 Součástí pozitivního míru (viz. část textu věnující se vybraným konceptům míru).

13

– Právo národů a jednotlivců žít v bezpečném a zdravém prostředí a právo být chrá- něn od jakéhokoliv jednání nebo hrozby fyzického či psychického násilí pocháze- jícího od státu či nestátních aktérů. – Právo národů a jednotlivců na ochranu před genocidou, válečnými zločiny, et- nickými čistkami a zločiny proti lidskosti. Pokud státy nejsou schopni toto právo zajistit, měly by se obrátit o pomoc na mezinárodní společenství v zabránění tako- výchto násilností. – Právo národů a jednotlivců požadovat od své vlády efektivní dodržování norem mezinárodního práva, mezinárodního humanitárního práva a lidských práv. – Státy potvrzují, že klimatické změny negativně dopadají na vnitrostátní a mezi- národní stabilitu, mír a bezpečnost. Uznávají spojitost mezi škálou práv, klima- tickými změnami, mírem a bezpečností, a to zejména – právem na život, právem na potraviny, vodu, bydlení a zdraví a právem na sebeurčení. Vzdor proti útlaku (resistence to oppression) Již preambule Všeobecné deklarace o lidských právech (1948) považuje za nutné, aby lidská práva byla chráněna zákonem, nemá-li být člověk donucen uchylovat se, když vše ostatní selhalo, k odboji proti tyranii a útlaku. 15 Dalším právním dokumen- tem, který obsahuje právo na vzdor proti útlaku resp. je v rezoluci toto právo uzná- no je např. rezoluce Valného shromáždění č. 37/35 z roku 1982. 16 Samozřejmě také v Deklaraci zásad mezinárodního práva týkající se přátelských vztahů a spolupráce mezi státy (1970) a v souladu s Chartou OSN je stanoveno, že podrobení národů cizí nadvládě, panství a vykořisťování představuje velkou překážku pro podporu me- zinárodního míru a bezpečnosti. Zároveň je zde stanovena povinnost každého státu vystříhat se jakéhokoli násilného jednání, které zbavuje národy jejich práva na sebeur- čení, svobodu a nezávislost. Také národy jsou ve svém odporu proti takovým násilným akcím při výkonu svého práva na sebeurčení oprávněny požadovat pomoc a dostávat ji v souladu s cíli a zásadami Charty. Navrhovaná ustanovení: 17 – Právo národů a jednotlivců vzdorovat cizí nadvládě, kolonialismu, které by mohly mít za následek porušování lidských práv, včetně práva na sebeurčení, a to v soula- du s mezinárodním právem. – Právo národů a jednotlivců čelit válečným zločinům, genocidě, agresi, aparthei- du nebo zločinům proti lidskosti, porušení jiných všeobecně uznávaných lidských práv, jakékoliv válečné propagandě nebo podněcování k násilí nebo porušení lid- ského práva na mír, jak je obsaženo v této Deklaraci.

15 http://www.unhcr-centraleurope.org (15. 4. 2013). 16 www.un.org (15. 4. 2013). 17 Progress report on the right of peoples to peace (A/HRC/AC/6/CRP.3), Peacekeeping, str. 12-13. (2. 5. 2013).

14

Mírové operace ͷ; Mírové operace souvisí s ochranou lidských práv ve dvou rovinách. První a klíčo- vá rovina představuje situaci, kdy se mírové operace zaměřují na fyzickou ochranu civilistů v post-konfliktním prostředí. Druhá rovina spočívá v možnosti stížností ci- vilistů a následného práva na vyřízení v případě porušení práv mírovými složkami či přidruženým personálem pod velením OSN. Výše zmíněné se prolíná navrhovanými ustanoveními Deklarace, kdy komplexní a efektivní ochrana civilistů musí být jedním z prioritních cílů států a OSN a zároveň musí být zajištěno, aby mírové operace byly plně v souladu s pravidly OSN, včetně možnosti odvolání imunity v případě kriminál- ního jednání mírových složek a možnost civilistů řešit toto jednání v soudním řízení a žádat odškodné. Výhrada svědomí (right to conscientious objection) ͷͿ V této části Deklarace je uznáno právo výhrady svědomí v případě vojenské služby. Výhrada svědomí v případě vojenské služby je uznána samotným OSN, a to v pro- hlášení Výboru pro lidská práva 20 a Komisí pro lidská práva. 21 Samozřejmě i na regio- nální úrovni existují dokumenty zakotvující toto právo např. na půdě Rady Evropy. 22 Navrhovaná ustanovení Deklarace zakotvují právo jednotlivců na výhradu svědomí v případě vojenské služby a ochranu výkonu tohoto práva. Dále je zde zakotvena po- vinnost států zabránit příslušníkům vojenských či jiných bezpečnostních složek (security institutions) v účasti útočné války (war of aggression) nebo jiných ozbroje- ných akcí, ať už mezinárodních či vnitrostátních, které porušují principy a normy me- zinárodního práva lidských práv nebo mezinárodního humanitárního práva. Zároveň je zde zakotveno právo neuposlechnout rozkaz, pokud je zcela zjevně v rozporu s výše uvedenými principy a normami mezinárodního práva.

18 Progress report on the right of peoples to peace (A/HRC/AC/6/CRP.3), Peacekeeping, str. 12-13. (2. 5. 2013) 19 Progress report on the right of peoples to peace (A/HRC/AC/6/CRP.3), Right to conscientious objection, str. 13-14. (2. 5. 2013) 20 Právo bylo uznáno jako součást práva na svobodu myšlení, svědomí a víry zakotvené v čl. 18 Mezinárod- ního Paktu o občanských a politických právech. 21 http://www.unhchr.ch (5. 5. 2013). Rezoluce 1995/83 – Conscientious objection to military service. Např. Osobám vykonávajícím vojenskou službu nesmí být odepřeno právo na výhradu svědomí. Rezoluce 1998/77 – Conscientious objection to military service. V této rezoluci je potvrzeno právo odmítnout vojenskou službu z důvodu svědomí, jako legitimního vyjádření svobody myšlení, svědomí a víry a státy se zdrží od trestání nebo diskriminace těchto osob. 22 Např. Resolution 1518/2001. http://assembly.coe.int (15. 5. 2013).

15

Soukromé vojenské a bezpečnostní společnosti ͸͹ Problematika soukromých vojenských a bezpečnostních společností (security com- panies) byla řešena v roce 2010 na půdě Rady pro lidská práva, 24 a to návrhem Úmluvy o privátních vojenských a bezpečnostních společnostech (PMSCs). 25 Tato Úmluva by se vztahovala na státy a mezivládní organizace v rámci jejich kompetence ve vztahu k privátním vojenským a bezpečnostním společnostem, jejich aktivitám a personálu. 26 Na půdě Rady pro lidská práva vznikla rozsáhlá zpráva, 27 jehož přílohou byla výše uvedená Úmluva. Tato problematika je problematikou vcelku novou a velmi zajíma- vou. Stála by za povšimnutí daleko více, než mu tento článek může věnovat. V navr- žených ustanoveních Deklarace se konstatuje, že by se státy měly vyhnout externímu zajišťování ve své podstatě státních vojenských a bezpečnostních funkcí, soukromými subjekty. Dále by státy měly vytvořit mezinárodní režim obsahující jasná pravidla tý- kající se dozoru a monitorování existujících soukromých vojenských a bezpečnostních agentur. Dále je zde stanovena povinnost, aby státy zajistily, aby tyto agentury, jejich personál a jiné struktury související s jejich aktivitami jednaly v souladu s přijatými zákony konzistentními s mezinárodním právem lidských práv a humanitárním prá- vem. Jednání o návrhu Úmluvy probíhalo v srpnu 2012 v Ženevě na druhém setkání pracovní skupiny, která Úmluvu navrhla, 28 kde se diskutovalo o nutnosti přijmout tento právní instrument. Vzdělání ͸Ϳ Právo na mír je nemyslitelné bez přístupu ke vzdělání, jak formálního tak neformálního. Od 70 let dvacátého století je v této oblasti velmi aktivní UNESCO. V roce 1974 přijalo UNESCO doporučení vztahující se na vzdělání pro mezinárodní pochopení, spolupráci a mír související s lidskými právy a základními svobodami, ve kterém byla zdůrazněna důležitá role vzdělání v oblasti míru a lidských práv. Mnoho rezolucí Valného shromáždění a Radu pro lidská práva obsahují ustanovení zdůrazňující roli vzdělání v oblasti míru. 30 23 Progress report on the right of peoples to peace (A/HRC/AC/6/CRP.3), Private military and security companies, str. 14-15. (2. 5. 2013) 24 Working group on the use of mercenaries as a means of violation human rights and impeding the exercise of the right of peoples to self-determination. 25 Draft of the Convention on Private Military and Security Companies. 26 Article 3, Draft of a possible Convention on Private Military and Security Companies (PMSCs) for consideration and action by the Human Rights Council. www.un.org (10. 5. 2013). 27 Report of the Working Group on the use of mercenaries as a means of violating human rights and impeding the exercise of the right of peoples to self-determination. 28 Second session of the open-ended intergovernmental working group to consider the possibility of elaborating an international regulatory framework on the regulation, monitoring and oversight of the activities of private military and security companies. www.ohchr.org (30. 5. 2013). 29 Progress report on the right of peoples to peace (A/HRC/AC/6/CRP.3), Education, str. 15-16. (2. 5. 2013) 30 Např. rezoluce Valného shromáždění 53/243A (Declaration and Programme of Action on a Culture of Peace) z 6. 10. 1999 – article 4 – Education at all levels is one of the principal means to build a culture of peace. In this context, human rights education is of particular importance. www.un.org (30. 5. 2013).

16

Navrhovaná ustanovení Deklarace zdůrazňují např. právo národů a jednotlivců na všeobecné mírové vzdělání. Takovéto vzdělání by mělo být základem každého vzdě- lávacího systému, mělo by vytvářet sociální prostředí založené na důvěře, solidaritě a vzájemném respektu. Tyto systémy by měly taktéž vytvářet prostředí pro snazší mí- rové urovnání sporů. Dále je v Deklaraci zdůrazněna důležitost přístupu k informacím z různých necenzurovaných zdrojů, a to za účelem ochrany před manipulací ve pro- spěch bojechtivých nebo útočných záměrů. Jsou zde stanoveny povinnosti států, které spočívají v odstranění nenávistných zpráv, různých zkreslujících situací, předsudků a to ze vzdělávacích učebnic nebo jiných vzdělávacích médií, a naopak zajistit základní znalosti a porozumění s odlišnými kulturami, civilizacemi a náboženstvími. Dále by státy měly zrevidovat vzdělávací a kulturní politiky v tom smyslu, aby v nich byly reflektovány lidská práva, kulturní rozdílnosti nebo mezikulturní dialog. Zároveň by státy měly přehodnotit vnitrostátní právní předpisy a politiky, které jsou diskriminač- ní vůči ženám a přijmout legislativu zaměřenou na domácí násilí, obchod se ženami a dívkami a genderové násilí. Rozvoj ͹ͷ Právo na rozvoj zahrnuje mnoho principů tzv. pozitivního míru (viz níže v kapitole Vybrané koncepce míru a práva na mír) např. zlepšení životních podmínek běžné po- pulace, proaktivní ochrana všech ekonomických, sociálních a kulturních práv, specific- ká ochrana pro zranitelné skupiny atd. Právo na mír a právo na rozvoj spolu velmi úzce souvisí. Tuto skutečnost potvrzuje např. Deklarace OSN o právu na rozvoj, 32 která uznává vzájemnou souvislost mezi rozvojem a mírem, když zdůrazňuje ve svých usta- noveních, že odstranění hrozeb války by přispělo k vytvoření příznivých podmínek pro rozvoj velké části lidstva a současně, že mezinárodní mír a bezpečnost jsou základními elementy pro realizaci práva na rozvoj. Všechny státy by měly podporovat vytvoření, zachování a posílení mezinárodního míru a bezpečnosti, a za tímto účelem by měly udělat vše, co je v lidských silách, k dosažení všeobecného a úplného odzbrojení, jakož i zajistit, aby zdroje uvolněné prostřednictvím účinných ozbrojovacích opatření byly použity na komplexní rozvoj. Dále je toto právo uznáno i v jiných dokumentech OSN např. Vídeňská deklarace a Akční program 33 nebo Miléniová deklarace. 34 Na základě výše uvedených principů jsou navrhována i ustanovení Deklarace o právu na mír.

31 Progress report on the right of peoples to peace (A/HRC/AC/6/CRP.3), Development, str. 16-18. (2. 5. 2013) 32 The Declaration on the Right to Development (1986). www.osn.cz (17. 5. 2013).

33 The Declaration and Programme of Action (1999). 34 The Millennium Development Declaration (2000).

17

Oběti a zranitelné skupiny ͹ͻ Celé lidstvo resp. každý jednotlivec má lidskou důstojnost a rovnocenné právo na ochranu své důstojnosti. Nicméně existují mezi námi jisté skupiny se specifickou možností „zranitelnosti“, které si zasluhují speciální ochranu. Mezi takovéto skupiny patří např. ženy v určitých situacích, děti, zdravotně postižení, staré osoby, vysídle- né osoby, migranti, uprchlíci nebo domorodé obyvatelstvo. Navrhovaná ustanovení Deklarace stanoví státům povinnost zajistit ochranu těmto skupinám, a zajistit případ- né prostředky, kterými se této ochrany domoci. Povinnosti vyplývající z Deklarace ͹ͼ Povinnosti vyplývající z navrhované Deklarace jsou obsažené v čl. 13. Ochrana, prosazování a realizace práva na mír představují základní povinnosti pro všechny státy a OSN, jako nejvyššího orgánu harmonizujícího společné úsilí všech národů reali- zovat cíle a principy obsažené v Chartě OSN. Státy by měly spolupracovat ve všech důležitých oblastech, aby dosáhly uskutečnění práva na mír, a to zejména realizací svých závazků v oblasti podpory a poskytnutí zdrojů v rámci mezinárodní spolupráce za účelem rozvoje. Realizace práva na mír vyžaduje aktivity nejenom států, ale i ob- čanské společnosti, zejména akademiků, médií, různých korporací, tedy obecně celého mezinárodního společenství. Státy by měly posílit efektivnost OSN v jeho dvojí funkci ochránce – ochrana lidských práv a lidské důstojnosti a prevence porušení těchto práv. Zejména Valné shromáždění, Rada bezpečnosti, Rada pro lidská práva a jiné kompe- tentní orgány by měly přijmout efektivní opatření na ochranu lidských práv před je- jich porušováním, které může znamenat nebezpečí nebo hrozbu mezinárodnímu míru a bezpečnosti. ͹. Současný stav Deklarace o právu na mír V únoru 2013 proběhlo v Ženevě jednání o předmětné Deklaraci. 37 Během tohoto jednání probíhaly diskuse týkající se obecně práva na mír, jeho existence a případném zakotvení v předmětné Deklaraci. Během jednání spíše panoval souhlas mezi delegáty o skutečnosti, že lidská práva, mír a rozvoj jsou vzájemně na sobě závislé a vzájemně se podporují. Dále panovala většinová shoda na tom, že by Deklarace měla být vy- kládána ve smyslu Charty OSN. Koncept práva na mír není zcela nový, neboť je již uznaný v právních aktech „soft-law“ např. výše uvedená rezoluce Valného shromáždění z roku 1984, kterým byla přijata Deklarace o právu lidstva na mír. Několik ostatních delegací zastávalo zcela opačný názor, 38 když konstatovaly, že samotné právo na mír 35 Progress report on the right of peoples to peace (A/HRC/AC/6/CRP.3), Victims and vulnerable groups, str. 18-19. (2. 5. 2013) 36 Progress report on the right of peoples to peace (A/HRC/AC/6/CRP.3), Obligations of States, str. 19-20. (2. 5. 2013) 37 Report of the Open-ended Inter-Governmental Working Group on the Draft United Nations Declaration on the Right to Peace. http://www.ohchr.org (20. 5. 2013). 38 Např. USA, Kanada, Singapur.

18

v mezinárodním právu neexistuje. Z jejich pohledu mír není lidské právo samo o sobě, ale spíše je to cíl, kterého má být dosaženo prosazováním existujících lidských práv. Upozornily na skutečnost, že o vyjednávání navrhované Deklarace nepanuje v rámci mezinárodního společenství konsensus a tyto iniciativy, jakým je vypracování doku- mentu, odklání aktivity Rady pro lidská práva jiným směrem. 39 Současně také probíhaly diskuse týkající se povahy práva na mír, tedy, zda je toto právo právem individuálním či kolektivním. Některé delegace zastávaly názor, 40 že ne- existuje právní základ pro právo na mír, tedy tím pádem diskuse o jeho povaze jsou bezpředmětné. Návrh Deklarace se nesnaží definovat právo na mír jako takové, ale snaží se právo na mír uvést do kontextu s ostatními právy. Můžeme si položit otázku, jak je možné právo, jehož definice není zřejmá, uvádět do kontextu s ostatními právy. Na druhou stranu lze předpokládat, že snahou proniknout do kontextu práva na mír s ostatními existujícími a „jasně definovanými“ právy nám pomůže najít cestu v hledá- ní samotné podstaty práva na mír a jeho následného obsahu. Navíc jsou připomínány koncepty týkající se kontroverzních témat, neidentifikova- telných témat či vágních témat, která jsou zdrojem neexistujícího konsensu. Jsou jimi např. téma odpovědnosti za ochranu tohoto práva, lidská bezpečnost, mírové operace, výhrada svědomí v případě vojenské služby, problematika uprchlíků, a v neposlední řadě soukromé vojenské a bezpečnostní společnosti. Dále určité delegace 41 upozorňují na nejasnost obsahu ustanovení, jakými jsou „právo žít ve světě bez zbraní hromadné- ho ničení“, „právo na všeobecné vzdělání ohledně míru a lidských práv“ nebo „právo na bezpečné, čisté a mírové prostředí“. Zároveň diskusi nad vyjasněním těchto usta- novení v rámci Deklarace o právu na mír vidí zcela kontraproduktivní. Je otázkou, zda státy v případě této Deklarace budou mít zájem vést efektivní a přínosné diskuse nad obsahem výše uvedených diskusí, když neexistuje shoda obecně na tom, zda na- vrhovaná Deklarace má smysl. Obecně lze konstatovat, že jakékoliv aktivity vedoucí k zajištění míru a bezpečnosti, a to jak v mezinárodních vztazích, tak i bezpečnosti jednotlivců, lze kvitovat s povděkem a mělo by být vítáno jakékoliv úsilí vyvinuté na realizaci tohoto cíle. Jak již bylo naznačeno výše, většinou delegace diskutovaly nad tím, zda je vhodné a efektivní konkrétní oblast řešit na půdě Rady pro lidská práva. Jedná se např. o oblast odzbrojení, šíření zbraní hromadného ničení či oblast mírových operací, kde určitá část zástupců vidí větší smysl v řešení této problematiky na půdě jiných kompetentních orgánů, kterými jsou Konference o odzbrojení, Odbor pro mírové operace nebo Rada bezpečnosti. 39 Jako důkaz pro svůj argument uvádějí hlasování z 5. 7. 2012, týkající se resoluce 20/15 (Promotion of the right to peace), kdy 34 států hlasovalo pro tuto rezoluci, 1 proti a 12 zástupců se zdrželo hlasování. www.ohchr.org (27. 5. 2013) 40 Např. USA, Korejská republika, Kanada a vyjádřila se tímto směrem i Evropská unie. 41 Např. USA, Kanada, Irán.

19

Co se týká první oblasti Deklarace, tedy ustanovení o právu na mír je pozornost věnována diskusím nad individuální nebo kolektivní rovinou tohoto práva. V Rezoluci z roku 1984 bylo právo na mír přisouzeno národům, zatímco tato Deklarace rozšířila rovinu tohoto práva i na jednotlivce. Tato rovina představuje velmi problematickou oblast, neboť právě nad individuální povahou práva na mír neexistuje jednotný mezi- národní konsensus. Jsou držitelem tohoto práva i státy nebo mezinárodní organizace? Některé delegace zastávají názor, 42 že „držitelé“ tohoto práva mohou být jak jednotliv- ci, tak i národy a argumentují to již určitou částí shody mezi státy během vyjednávání o této Deklaraci. Tato skupina zároveň tvrdí, že rozdíl mezi individuální a kolektivní rovinou je uměle vytvořený, neboť pro lidstvo je základ lidské bytí. Právo na mír a lid- ské bytí by měly mít jak rovinu individuální tak i kolektivní. Jak již bylo zmíněno výše, někteří zástupci zastávají názor, že právo na mír jako takové nemá žádnou právní „oporu“ v mezinárodním právu, tudíž nespatřují žádný význam v uznávání tohoto práva jako nového práva, natož řešení jeho individuální či kolektivní roviny. Tvrdí, že Charta OSN obsahuje nutné principy, jakými je např. zá- kaz užití hrozby či užití síly, která představuje normu ius cogens a je základním prvkem pro respektování národní suverenity a sebeurčení národů. Co se týče lidské bezpečnosti, některé státy uznávají blízkou spojitost mezi bez- pečností a právem na mír. Zdůrazňují, že toto spojení nemůže být bráno v úvahu bez problematiky terorismu a jeho účinků na právo na mír a zejména na lidskou bezpeč- nost. Postrádají se tedy v textu ustanovení týkající se boje proti terorismu a legálních výjimek užití síly zakotvených v čl. 51 43 Charty OSN. V oblasti lidské bezpečnosti naopak delegace postrádají kolektivní rovinu, neboť navrhovaná ustanovení jsou za- měřena spíše na rovinu individuální. V případě oblasti vzdělání zde panovala spíše shoda nad navrhovaným zněním. Naopak právo resp. výhrada svědomí v případě vojenské služby nenašla mezi dele- gacemi oporu, a je zde spíše zájem tato ustanovení z Deklarace vyjmout. Mezi státy neexistuje shoda na této problematice, neboť zde převažuje názor, že tato oblast spadá do kompetence každého státu. V oblasti soukromých vojenských a bezpečnostních společností se delegace shodly, že je úprava nutná jak na národní tak i mezinárodní úrovni s tím, že někteří zastávají názor, že úprava na národní úrovni by byla daleko více efektivní a vhodnější pro prosa- zování dodržování lidských práv těmito společnostmi. Některé delegace poukazovaly 44 na nekonzistentnost s jinými aktivitami v této oblasti např. Pracovní skupina OSN pro použití žoldnéřů jako prostředku porušování lidských práv a bránění výkonu práva národů na sebeurčení, a tudíž na zbytečnost aktivit v rámci této Deklarace. 42 Většinou jsou to státy, které prosazují právo na mír a jedná se většinou o státy Latinské Ameriky nebo Afriky. 43 Právo na sebeobranu. 44 Např. USA, Irán nebo se v tomto smyslu se vyjádřila i EU.

20

Co se týče povinností obsažených v Deklaraci, představují pro státy vágní a jistým způsobem „ctižádostivá“ ustanovení. Ochrana, prosazování a realizace práva na mír tvoří základní povinnosti pro všechny státy, a to individuálně i kolektivně. Kolektivní jednání států je jednání uskutečněné ve spolupráci s OSN. Vyvstává zde také otázka, jak to bude s vymahatelností takovýchto povinností, a jaké budou důsledky porušení tohoto práva. Je mnoho rovin k diskusi – právní závaznost navrhované Deklarace, vy- nutitelnost povinností uvedených v Deklaraci, možný postih za porušení povinností, kdo nárokuje toto právo (opět otázka toho, kdo je držitelem tohoto práva), jak je to s tímto právem v mezinárodních konfliktech a vnitrostátních konfliktech a v nepo- slední řadě kdo je nositelem povinností vyplývajících z práva na mír. Jsou to i meziná- rodní organizace, nestátní aktéři i jednotlivci? Nejméně problematickou oblastí je pří- pad, kdy se bude jednat o odpovědnost státu za mezinárodně protiprávní chování, tj. za porušení závazků vyplývajících z mezinárodního práva např. zákaz užití síly, řešení mezinárodních sporů pokojnými prostředky, závažné porušení lidských práv (válečné zločiny, genocida). V těchto případech není sporu, že odpovědnost států za protipráv- ní chování a s ní související povinnost odškodnit poškozený stát vyplývá z obecného mezinárodního práva a je jedním z jeho základních principů. I mezinárodněprávní individuální trestní odpovědnost jednotlivce jednajícího jménem států by zde nečinila takové výkladové obtíže. Domnívám se, že pro diskusi ohledně důsledků porušení prá- va na mír bude velmi důležité dojít nejprve k závěru, zda právo na mír existuje samo o sobě jako právo, a pokud ano, co všechno právo na mír zahrnuje. Není zde prostor, aby byla řešena detailním způsobem všechna navrhovaná ustano- vení, proto si autorka dovolila vybrat určité oblasti a z jejího pohledu základní názo- rové střety. Závěrem tedy lze konstatovat, že došlo během jednání k diskusi o tom, zda právo na mír existuje samo o sobě, a zda je vhodné diskutovat oblasti, kterými jsou např. odzbrojení, uprchlíci a migranti již široce upraveny jinými právními instrumenty, na půdě Rady pro lidská práva. ͺ. Vybrané koncepce míru a práva na mír V závěru příspěvku jsou stručně nastíněné jisté ukazatele koncepce míru, ve smyslu negativního a pozitivního míru či individuální nebo kolektivní povahy míru. a) Negativní a pozitivní mír Důležité při studii tohoto práva je položit si otázku, co vlastně mír tvoří a co zname- ná, když mír neexistuje, resp. chybí. Při tvorbě tohoto článku jsem se setkala s pojmy negativní mír a pozitivní mír. Negativní mír je akademickou obcí chápán jako situace, kdy chybí přímé fyzické násilí. Při porozumění pojmu pozitivní mír je nutné jít dál, než si vystačit s tím, že chybí ozbrojený konflikt. Jde o situaci, ve které jsou elimino- vány veškeré druhy násilí a jsou respektována všechna lidská práva. Samozřejmě v de- finici pojmu mír se mohou státy či společnosti lišit, ale v rámci akademických debat

21

existují určité základní elementy tohoto pojmu: 45 (Institut pro studia mezinárodní- ho míru Univerzity Notre Dame) – Mír nelze definovat pouze jako situaci při absenci války (negativní mír), ale situaci, ve které jsou přítomny podmínky pro spravedlivý a udržitelný mír zahr- nující přístup k jídlu a pitné vodě, vzdělání pro děti a ženy, osobní bezpečnost člověka a ostatní nedotknutelná lidská práva (pozitivní mír). To znamená, že spravedlivý mír nastává pouze při udržitelném míru, což při „pouhém“ omeze- ní zbraní/neválčení (negativní mír), kdy se ignorují lidská práva a nespravedlivé sociální a politické podmínky nelze dlouho udržet. Další základní elementy nebo principy míru přinesl Johan Galtung. 46 – Koncept, který vychází z myšlenky, že mír může být více než negativní mír, tedy pouhá absence násilného konfliktu, ukazuje na řadu možných vztahů mezi dvě- ma či více stranami. Stranami může být člověk, stát, národ, region nebo civiliza- ce. Na základě těchto vztahů nejen vysvětluje koncepci pozitivního a negativního míru, ale také popisuje instrumenty, které umožňují je posílit tak, aby tyto vztahy přispěly k lepší spolupráci a vzájemné podpoře pozitivního míru. Galtung rozděluje vztahy na 3 skupiny: 1. Negativní, disharmonický – co je špatné pro jednoho, je dobré pro druhého. 2. Lhostejný – nikdo se nestará o nikoho. 3. Positivní, harmonický – co je špatné pro jednoho, je špatné i pro druhého. b) Kolektivní nebo individuální charakter: národy a jednotlivci jako držitelé práva na mír V tomto místě jde o debatu, kdo je převážně držitelem práva na mír. Zda je to pri- márně právo kolektivní či to může být i právo osobní. Tímto tématem se zabýval ÚřadVysokého komisaře OSNpro lidská práva v roce 2009, kdy závěr expertů z pořádaného workshopu byl takový, že mír musí umožňovat jednot- livcům užívat občanská, politická, ekonomická, sociální a kulturní práva. Humanita, lidskost je zajištěna pozitivním mírem ve formě sociální spravedlnosti. Experti se shodli, že právo na mír má individuální dimenzi, což vyplývá z Charty OSN, Všeobecné dekla- race o lidských právech, Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Určitá skupina 45 http://kroc.nd.edu/ 46 Je norský profesor Institutu Transcend, jehož je spoluzakladatelem. Pro něj také, spolu s ostatními, vyvi- nul metodu Transcend „nenásilné transformace konfliktů k míru a rozvoji“. Je považován za průkopníka výzkumu míru a konfliktů a metod nenásilných řešení konfliktů. Galtung je také členem několika mezi- národních rad pro výzkum a poradcem několika mezinárodních organizací, včetně OSN. Galtung je spojován s koncepty, které vyvinul nebo zavedl, zejména s negativním a pozitivnímmírem a koncepcí strukturálního násilí – systém opatření, kterými ten který režim omezuje rozvoj individuí jím ovládaných a jemu podřízených subjektů, a zabraňuje, aby dosáhly svých plných možností. Součástí takových represivních systémů jsou např. podpora nebo využívání rasismu, sexismu, xenofobie a jiných forem dělení a ovládání společnosti.

22

odborníků zastává ideu tzv. dvojího vlastnictví práva na mír. Uvádějí, že mír je ne- dělitelný a to dokazuje samo o sobě, že je právem kolektivním, tedy právem lidského společenství a států zatímco v ten stejný okamžik přímo dopadá na každého člověka jako individuální právo. Podle jiné skupiny expertů je daleko důležitější vyřešit otázku nositelů povinností vyplývajících z tohoto práva, tedy zda povinnosti dopadají na indi- viduální státy, státy jednající kolektivně jménem OSN nebo mezinárodní společenství jako celek. Podobná práva, která můžeme nazvat kolektivními, ale zároveň i individuálními, jsou například právo na rozvoj nebo práva vyplývající z Deklarace práv původních obyvatel z roku (2007). ͻ. Závěr Závěr by měl být shrnutím tématu, ale mnohdy právě v závěru vyvstane spousta otázek, mnohdy filozofických či politických. Je vůbec zapotřebí věnovat úsilí vytvoření předmětné Deklarace, když spousta práv, která mají být obsahem práva na mír, jsou upravena jinými právními instrumenty a mnohdy závaznými dokumenty, nebo jsou součástí mezinárodního práva obyčejového? Nejsou v Deklaraci mnohdy obsažena práva, která v rámci jiných kompetentních orgánů nemají šanci „projít“ do závazného textu, tudíž byly začleněny alespoň do této Deklarace (např. soukromé vojenské a bez- pečnostní společnosti)? Neměla by Rada pro lidská práva věnovat více úsilí novým právům, jejichž potřeba vzniku se rodí díky rychle se měnícím životním podmínkám (zhoršující se životní prostředí, úbytek zdrojů – pitná voda, zemědělská půda atd.)? Nejsou to nikterak právní otázky, ale zamyšlení nad nimi je nedílnou součástí mezi- národního práva. Jakékoliv úsilí o zachování celosvětového míru a bezpečnosti by mělo být vítáno. Právo na mír bylo uznáno již v roce 1984 a je zřejmé, že v současné době, kdy mezi- národní společenství stojí před novými hrozbami a akutní potřebou těmto hrozbám předejít, je oblast práva na mír velmi aktuální oblastí. Právní závaznost resp. nezávaz- nost Deklarace není, dle mého názoru, zas až tak důležitá v tom smyslu, že i samotné hlasování Valného shromáždění o rezoluci může představovat důkaz určitého právního přesvědčení ( opinio iuris ) nutného pro vznik závazného mezinárodního obyčeje. Jak už to v právu bývá, mnohdy existují závazné právní texty či úmluvy, které dodržovány nejsou, ale naopak nezávazné dokumenty mohou být smluvními stranami z jistého právního přesvědčení dodržovány mnohem více. Když se vrátím k obsahu navrhované Deklarace, je opravdu nutné vyjasnit si zá- kladní věc – tedy zda existuje právo na mír v rámci mezinárodního práva jako takové? Po shodě na odpovědi mohou práce na právní úpravě pokračovat.

23